Zvykám si na smrt

vypisuju z tvých ňader příběhy

co jsem zanechal

                 možná i zapomněl

v kalných slinách

retrospektivních rtových úhybkách

a v čase červených senzorů

je zvláštní ticho

                 když dopadám

svíjím se bolestí

tak cizí

že místo něhy … cítím strach

kolébám se uprostřed ulic

v zálivech malých okének sklepů

              i v dunivých pochodech

alergických hvozdů

tam se rád schovávám

a už ani nevím proč

je zvláštní sledovat

jak mi mizí cit z prstů

čehokoli se dotknu

     jakoby nebylo

a nebo aspoň ne pro mne

točím se za každým zvukem

naslouchám každému zakašlání

                          a snažím se odpovědět

na nehybná gesta opadaných labyrintů

v kójích mezi koryty

ale nevyhnu se pochybám

že se něco stalo

něco co mělo

a přesto překvapivě

            ohlodávám osudovost

posledních vzdechů

do nočního tajuprázdna

sdílím s loukou

                 šero

jdu jen naboso

a cítím jak mne hladí spící květy

jak tráva ustupuje toulání

jak se děje to co má

tak přirozeně

tak jednoduše

zvykám si na smrt

jen proto ještě žiju

osamotě

uvnitř